Můj otec dělal taxikáře skoro dvacet let. Moc ho to bavilo. Je vyučený automechanik a auta byla jeho vášeň. Navíc měl moc rád řízení a dlouhé cesty autem byly jeho koníčkem. Takže když chtěl někdo taxíkem daleko, otce to jen potěšilo. Pamatuji si na jeden případ, kdy otec jel z Česka až do Polska. Vezl tehdy v devadesátých letech mladý pár, který spěchal do Polska, aby stihl svatbu jednoho ze sourozenců. Prý se jim v u nás v Česku protáhla dovolená, ujel jim poslední vlak a tak jim nic jiného nezbylo, než si zavolat taxíka. Musím říct, že otec nebyl první taxikář, komu volali. Byl asi až třetí. Těm taxikářům před ním se nikam nechtělo, prý je to moc daleko, tak nabídku Poláků odmítli. Tatínek byl tehdy hodně rád a cestu si velmi užil. A dokonce si z Polských občanů udělal kamarády, se kterými se občas i vídá dodnes. A i když tatínek už taxikářem není, dělá práci, která ho taky baví.
Zásobování lékáren je tatínkova další práce, kterou si zamiloval a vysnil. A musím říct, že zásobovat lékárny není jen tak. Člověk na to musí mít buňky, jak tomu říká tatínek. V této práci jde hlavně o přesnost a důvěru. Léky se totiž nemůžou svěřit jen tak někomu. Ten, kdo rozváží léky a zásobuje lékárny, domovy seniorů či nemocnice, musí být zdravotně způsobilý a nesmí být trestně stíhaný. Na tuto pracovní pozici jsou docela přísné požadavky. Taky zájemce o práci zásobovat lékárny musí být velmi zkušený řidič a znát dobře pravidla provozu na silnici. A toto vše můj otec dokonale splňoval.
A navíc, když budoucímu zaměstnavateli řekl, že řízení auta je jeho koníček, tak nebylo o ničem pochyb. Tatínek prošel celým výběrovým řízením a těšil se z toho jako malé dítě. Víte, není totiž nic lepšího, než když vykonáváte svou vysněnou práci, která vás baví a naplňuje. Stejně tak jako mého otce. A já si říkám, že až si dodělám konečně řidičský průkaz, že bych časem mohla zkusit práci taxikářky. Nebo něco zásobovat. Lásku k řízení automobilů jsem asi zdědila po tatínkovi. Pokud vás tato práce zajímá, můžete se podávat na náš web.
